Veřejný svět je plný ilustrací pravidel, podle kterých činí Politici a která ukazujeme. V komentování postoje k daňovému střípku "zdanění zaměstnaneckých výhod" ilustruje Politik, jaký je jeho výrazový rejstřík.
Rozdává část společných zdrojů politickému příslušenství navázanému na společné zdroje, aby mu bylo zavázáno. Je totiž Politikem, které samozřejmá a automatická volební účast ostatních Politiků a jejich příslušenství může odstavit od správy společných zdrojů. Zavazuje si tak své vlastní volící příslušenství, napojené na společné zdroje, které je pro něj přednější, než samotné rozdání části společných zdrojů.
Zmenšuje omezení, zvětšující společné zdroje, které před tím sám prosadil. Širší repertoár, než omezení a zákazy a jejich následná rušení či omezování nemá.
Přivlastňuje si konflikt jménem "zaměstnanecké výhody" a okolo něj vytváří zdání jeho řešení. Konflikt je to vcelku malicherný a nijak originální, zdaní jeho řešení rovněž tak, přesto způsobí to, co má. Sice za cenu části společných zdrojů, ale přesto si zaváže příslušenství a zviditelní Politika. A voličům a komentátorům na osvětleném hřišti ukazuje, jak zásadně se jeden Politik liší od druhého Politika, jak konlikt Politiků způsobuje řešení konfliktu a jak je tento proces autentický.
A přitom bůhví, co právě v té chvíli dělají se společnými zdroji Politici mimo osvětlené hřiště.
